Čtvrtý kotouč bandy Eidolon se tváří zajímavě nejen tím, že jeho autoři pocházejí ze země hokejek, losů a javorů (správná odpověď: Kanada), ale i velmi interesantním a podmračeným obalem. Bohužel, nutno konstatovat, že tyto dvě věci jsou asi tím posledním, co posluchače během obcování s Hallowed Apparition vyvede z míry... Nevykládejte si to špatně, nechci utápět tuhle čtveřici hned od počátku v exkrementech (kam beztak nepatří...), ale to, co nazýváme kvalitním průměrem, je při našťouchanosti metalových kolbišť trochu málo.
Jakmile Eidolon spustí - a je to pěkně zostra - začíná se mi na jazyku převalovat pachuť vývaru z úžasných a neopakovatelných zářezů Nevermore a Annihilator. Cirkulárně zvučené kytary jednotvárně cupují a krabatí elektřinu, bubeník Shawn Drover nám názorně ukazuje, že jeho souprava je vážně rozměrná, s kopáky proklatě čilými, a pěvec Brian Soulard zase exponuje výšku a sílu svého hlasu. Jenže - sekerník Glen Drover navzdory perfektně ostrému nazvučení svého inštrumentu nemá v krvi leptavou sžíravost a disharmoničnost nihilního Nikdy více, ba ani tu svinskou agresivitu anihilační brigády Jeffa Walterse. Brian Soulard zoufale tone v příliš monotónně kvičivých vokálních linkách, přičemž ani jeho projev nepobral nic ze suverenity a barevnosti řvoucího slavíka Warella Danea. Výsledek je sice interesantní na poslech a přetéká píděním po formulce absolutní brutality, nicméně pro jeho kvalitu se jen těžko smolí slova chvály...
Pokud se ve skladbách De - evolution či Lords Of Desecration ozývá havranní krakor Nevermore, pak v mnoha dalších kouscích se pečlivě udržovaná mrtvolná maska “vážně brutálního a dusného poweru” poněkud heavy metalově pitvoří. Není to vůbec špatné, protože nestačí - li riffy Glena Drovera na vyvolávání neznámých anomálních stavů psýché, pak na melodickou řezničinu typu Primal Fear si troufnou s o mnoho větší suverenitou. V takové chvíli se dokonce i stereotyp vokálních linek rozhoupe k nějaké té kudrlince a Eidolon najednou zní jako moderní a zajímavě pojatý stinný heavoň. Avšak jehličky klišé vytrvale útočí odevšad a člověk, který už vyposlechl něco z žánrových klasiků a virtuózů si občas bude připadat jako v soutěži “poznejte původního interpreta”. Nic ve zlém, ale mezi kapelou, která dovede klišé semlít a dochutit tak, že si je ani neuvědomíte a mezi kapelou, která sice umí mistry zdařile vykrádat, ale už ne čórku dostatečně zamaskovat, je u mne pořád značný rozdíl.
Hallowed Apparition není nikterak špatný materiál - zní moderně, poslouchá se snadno, ale zároveň se i snadno napadá a kritizuje. Eidolon se mi nejeví jako kapela, která by byla vyvolena k metalovému mesiášství, na druhou stranu ani jako kapela, kterou by bylo třeba ve dne v noci kamenovat a ráchat v hnoji. Jenže při vlnobití nových nových jmen a nových a nových titulů je ta trocha spokojenosti po čertech málo...